Stručná historie horolezeckého oddílu v Rýmařově
Horolezecký oddíl byl založen v listopadu léta páně 1971. Založili ho manželé Marie a Jarda Rampulovi z Břidličné a pod „křídly“ organizované tělovýchovy ho přijala Tělovýchovná jednota Jiskra Rýmařov.
Počáteční členskou základnu tvořili hlavně učni z Kovohutí Břidličná. Manželé Rampulovi měli horolezecké zkušenosti z dřívějšího působení v Brně a Přerově a také vazby na lezce z Olomouce, kteří působili i v těchto končinách. Pod jejich vedením se oddíl začal rozvíjet a postupně přicházeli další spřízněné duše i z okolí, neboť v té době to byl jediný horolezecký oddíl v okrese Bruntál. Prostředky na činnost začal oddíl získávat na „brigádách“ – prováděním prací ve výškách.
Nejvýznamnějším lezcem oddílu v tomto období byl Milan Slaměník z Rýmařova, který učil a často i táhl za sebou nás ostatní. Dalším významným členem tohoto období byl Jirka Mlynář z Břidličné, který kromě toho že byl výborným lezcem a velmi aktivním členem oddílu, se coby nástrojař zabýval též výrobou kovového horolezeckého materiálu (v té době jinak prakticky nedostupného). V době počátků oddílu bylo možné sehnat obstojná horolezecká lana vyráběná v Jutě Bolatice, která sice nesplňovala normy mezinárodní horolezecké federace UIAA, ale přes to byla nejlepší v rámci RVHP. S ostatním to bylo horší – pokus vyrobit duralové karabiny se nezdařil – prosluly pod přezdívkou „Smrtky“. A to bylo vše. Používali jsme ocelové hasičské karabiny, které nebyly zrovna ideální. Když v té době Jirka Mlynář pro nás vyráběl skoby, kladiva, posléze i cepíny a mačky- bylo to úžasné. První dovoz materiálu ze „západu“ přišel někdy v roce 1976 – jednalo se o karabiny, skoby, kladiva, cepíny a mačky firmy STUBAI z Rakouska. Čekali jsme před ním téměř od půlnoci předchozího dne a za dvě hodiny po otevření bylo vyprodáno. Ale konečně jsme měli alespoň něco. Díky této „noční akci“ mohli aktivní členové „nafasovat“ 4 ks opravdových horolezeckých karabin.

Vlastní sportovní činnost oddílu se odehrávala převážně na „cvičných“ skalách především v blízkém okolí – Rabštejn, Malý Rabštejn, Kružberk, Vyhlídka u Vrbna pod Pradědem, Bublavý potok, Bradlo, Městské skály u Šumperka. V té době jsme akce domlouvali spolu s Šumperskými horolezci. Každoroční velkou „událostí“ byl i „povinný“ nácvik zajišťování a záchrany po pádu prováděný tradičně na Rabštejně.
Kromě blízkých skal jsme jezdili na vápno do Krasu a na Pálavu, na písek do Českého ráje a do Adršpachu a také pravidelně do Vysokých Tater. V Tatrách jsme v létě každý rok pořádali týdenní tábor – v dolině Zeleného plesa, Mengusovské dolině a Bielovodské dolině.



Oddíl se postupně rozrůstal, přicházeli další významní členové – Honza Strnadel z Rýmařova, Robert Kukučka z Povážské Bystřice (učeň v Kovohutích), Luboš Melichárek, Roman Šrek z Krnova a další. Dodavatelem nových členů se stal učitel Krnovského gymnasia Karel Pavlas který každoročně dokázal pro lezení „zblbnout“ několik studentů kteří byli pro oddíl velkým přínosem např. Robert Kautz, Jirka Janeček, Mirek Straus a další. Do oddílu přicházely též děvčata – podezříval jsem je, že jejich hlavním cílem je získání partnera (nejen lezeckého). Řadě z nich se to časem i podařilo, ale mezi námi – mít za partnera horolezce – to není žádná výhra!
Tak se i manželé Rampulovi rozešli – Jarda se vrátil do Brna a předsedou oddílu se na konci roku 1978 stal Tonda Gromus z Rýmařova.
Činnost oddílu pokračovala ve stejném duchu. Prakticky každý víkend byla plánována oddílová akce. Zlepšila se i mobilita – více členů oddílu mělo vlastní vozidla a tak jsme mohli navštěvovat i hůře dostupné lezecké oblasti. Pravidelně jsme jezdili na Slovensko – Manín, Porůbka, Beckov, Kalamárka, Dreveník, ale i do Čech na Bořeň, Tisou, Svatošky atd.
Zahraniční činnost byla dosti omezená díky nemožnosti získat devizový příslib. Zadařilo se to jen jednou kdy trojice Majka Rampulová, Milan Slaměník a Honza Strandel vyjeli do Norska pod stěnu Trolů, ale počasí bylo proti. Zbyli nám jen výlety do Bulharska na Rilu a především na vápno na Vracu, do Rumunska a na „Sasské písky“ Sehmilka a Rathen a se Sporturismem na Kavkaz.


Jednou z nejúspěšnějších akcí byl výlet 2 členů oddílu do Dolomitů kam se dostaly přechodem přes hory z tehdejší Jugoslávie v roce 1983. Na zpáteční cestě byli zadrženi a souzeni pro nezákonné překročení hranic.
Kromě lezecké činnosti pořádal oddíl pravidelný zimní přechod Západních Tater. Tato akce rychle roztřídila zrno od plev a ukázala jak je na tom kdo fyzicky. Rozhodující ovšem vždy bylo počasí.

V zimě jsme hlavně honili fyzičku na běžkách, pravidelně jsme se účastnili závodu „1000 lanových délek“ na Paprsku, Jizerské 50, Jesenické 70, byli jsme i na „24 hodinovce“ na Vysočině. Naší vlastní pravidelnou akcí byl přechod hl. hřebene Jeseníků na běžkách z Rýmařova na Šerák a zpět, pořádaný od r. 1981 jako memoriál Jirky Mlynáře (který zahynul při výstupu ve Vysokých Tatrách).
Naším hlavním „domácím“ terénem byl Rabštejn. Vždy byl hojně navštěvován také díky tábořišti pod skalami. V sedmdesátých letech nebyli lidé vychováváni k nějaké ekologii či lásce k přírodě a tak bylo zvykem odhazovat prázdné konzervy a další odpad přímo za stan k okraji lesa kde vznikl souvislý pás odpadků. Další se hromadily pod verandou bývalé hájenky. V rámci oddílových brigád se nám podařilo tábořiště uklidit (odvést několik traktorových vleček odpadků) a časem i přesvědčit ostatní lezce aby si své smetí odnesli sebou.
Další akcí bylo budování zajištění cest. V té době bylo zajištěno (masivními kruhy) jen asi 15-20 cest pod kterými se při větší návštěvě lezců tvořily fronty. Vylezeno bylo přes 100 cest, ale většina byla zajištěna pouze skobami prvolezců a ty občas vypadli i s lezci. Původní kruhy instaloval Franta Krobot (Mastodont) z Postřelmova, který se stal i pro nás dodavatelem kruhů a sekáčů na instalaci zajištění. Nebyla to lehká práce – vysekat díru pro kruh trvalo obvykle 5 i více hodin práce s kladivem a sekáčem. Opět se do toho zapojil celý oddíl. Také materiál – kruhy, sekáče, kladiva a další bylo potřeba zaplatit.
Nedostávali jsme žádné dotace a dokonce i vybrané členské příspěvky si ponechala Jiskra Rýmařov. Vydělávali jsem si brigádami výškových prací kde se dalo. Hodně jsme dělali pro OKAL Rýmařov, Geologický průzkum, Silnice Bruntál, Kamenolom Valšov, Hrad Sovinec a další. Mrzuté bylo, že i z tohoto našeho výdělku (členové oddílu pracovali bez nároku na jakoukoli odměnu) si TJ Jiskra strhla „desátek“ pro podporu daleko důležitějších „kopačů“.
Z tohoto důvodu jsme po změně poměrů v roce 1989 opustili TJ Jiskru a založili si vlastní TJ Horal Rýmařov na ustavující valné hromadě dne 12.1.1990.
Nové poměry sice umožnily provádění výdělečných prací, ale všichni brzy přišli na to, že je lepší vydělávat sám na sebe než pro oddíl. Hodně členů oddílu založilo rodiny a museli se začít o ně starat. Další úbytek aktivit způsobilo odtržení členů z Krnova a Bruntálu kteří se rozhodli založit si vlastní spolky. Velkou ranou byl i odchod „tahounů“ Honzy Strnadela a Luboše Melichárka v roce 91, 92. Dnes máme tři bývalé členy v Austrálii a další 3 ve Vancouveru.
Poslední větší akcí bylo vytvoření a zajištění cest na Dobřečově – dílo Romana Kressy a Petra Konečného, které se stalo oblíbenou oblastí pro lezce ze širokého okolí navzdory tomu, že skalky se nachází na soukromém pozemku a zajištění jsem budovali jako „tělocvičnu“ pro Rýmařováky.
Společná činnost postupně „chřadla až uchřadla“ docela. Nakonec za oddíl lezlo už jen několik jednotlivců.
A co na závěr? Dokud to trvalo nebylo to špatné, chvílemi přímo skvělé, a my si to užívali „plnými doušky“.
Zapsal Antonín Gromus – bývalý předseda TJ Horal Rýmařov