Tatranský výjezd 16. – 19. září 2015
Mílí horalé, dovolte mi podat Vám zprávu o oddílovém výjezdu do dnes již klasické destinace, Vysokých Tater.
Akce byla naplánována na polovinu září, počet účastníků se v průběhu příprav několikrát změnil, původně měl celé akci velet náčelník Tomáš Neset, na poslední chvíli však musel svou účast odvolat. Nakonec se sestava ustálila na čtyřčlenné posádce Škody Felície.
Den první: cesta, ubytování, party.
Nadšená čtveřice: Josef Czedroň, Radovan Servus, Lukáš Janáč a Martin Klouda se vydala ve středu 16. 9. téměř v pravé poledne směr Vysoké Tatry.
Naším hlavním cílem bylo seznámení s tatranským lezením, nasát atmosféru a vychutnat si krásné hory. Po náročné cestě se zastávkou v Opavě na nákup a na Svinovském mostě, kde nastoupil Lukáš, jsme museli zdolat ještě cca 250 Km k parkovišti (dá li se tak nazvat širší okraj úzké silnice) při zastávce Popradské pleso. Díky intenzivní výstavbě jsme na místo dorazili krátce po sedmé hodině, s nevelkou radostí zaplatili parkování 6 eur za noc a za jemného mrholení s plnou bagáží se vydali na chatu při Popradském plese. Ubytování proběhlo bez větších okolků a my si vybrali místa na útulném povalu (v týdnu a po prázdninách byl zaplněn sotva z jedné čtvrtiny.)
Když jsme vybalili věci, nachystali si na ráno vybavení a povečeřeli, přemohla nás radost, z faktu že jsme konečně tu a s předsevzetím naplánovat další postup jsme se vydali do místního kulturního svatostánku všech horalů. Jak se půllitry střídaly, ambice narůstaly, nakonec jsme na čtvrtek vybrali hřeben Žabího koně. Exponovaná trojková cesta se nám zdála ideální na seznámení s tatranským lezením.
Den druhý: nadšení, deprese a nová naděje.
Díky důkladné morální přípravě a poněkud nekoherentnímu vstávání jsme po desáté hodině „ranní“ stoupali Mengusovskou dolinou směr Žabí pleso a Žabí kůň. Průvodce uvádí nástup cca 2 hodiny, my jsme posilněni zdolali úsek k suťovému poli v tomto čase a zbýval nám „už jen kousek“ a sice dostat se do sedla koně.
Kousek, ale jaký! Ačkoli jsme byli vyzbrojeni, díky Martinovi, ofoceným průvodcem i s barevnou fotodokumentací, nebyli jsem s to najít ideální výstupovou trasu do sedla. Co měl být těžší choďák se ukázalo byt spíše lehčí lezecký terén bez jištění a s matrošom na chrbtě. Po vyzkoušení prvního komínu a krkolomném sestupu z něj jsme se vydali poškádlit druhý, jež nás měl dovést na šikmou lávku k dvojkovému komínku, ze kterého vedla úzká rampa k deseti metrovému slanění k samotnému začátku cesty. Počasí, které bylo doposud slunné, se zatáhlo a přišel mocný vítr, což na náladě nepřidalo. Když jsme s Martinem po dlouhém pátrání našli místo, kudy nás to pustilo bez jištění nahoru, bylo po třetí hodině odpolední. Další zádrhel byl v rozložení materiálu, domluvili jsme totiž dvě lanová družstva. Já s Lukášem a Pepa s Martinem. V rámci toho jsme si rozdělili odpovídající matroš a to tak, že jeden nesl lana případně nějakou drobnost a druhý nesl batoh s matrošem. Tak se stalo, že jsme se na oné travnaté rampě asi 30 metrů nad suťoviskem ocitli s cca 240 m lan, jedním sedákem a jednou HMS, zatím co nám Lukáš bez batohu přilezl oznámit, že už je stejně pozdě na přelezení cesty. No tak jsme se na sebe podívali (Martin a já) a usoudili, že mají pravdu a v pauze mezi poryvy větru zavolali, že se sejdeme u plesa, pokoušet se o něco bez vybavení a s nedostatkem času nemělo smysl.
Po chvíli kochání se výhledem jsme si našli docela pěkně schůdnou cestu po vrstevnici až k červené značce. Zjistili jsme, že tudy bychom to měli o dvě hodiny rychleji, než naše předchozí snažení. Došli jsme k plesu a čekali na Lukáše s Pepou.
Po nějaké době jsme se všichni čtyři potkali a vydali jsme se na cestu k chatě, pravda nálada nebyla nikterak veselá, ale nakonec jsme našli alespoň dvě pozitiva a tak se nám šlo o něco lépe. Prvním bylo nalezení možné varianty nástupu a druhým byl fakt, že jsme se ve zdraví vrátili.
Po večeři jsme se vydali trochu se socializovat a naplánovat konečně nějaké to lezení do již odzkoušeného kulturního zařízení. Zvolili jsme, především s ohledem na avizovaný vítr cestu komínem na malý Ošarpanec, nacházející se ve Zlomiskové dolině. Komín měl klasifikaci III a sliboval vynýtované štandy a v případě dostatku času možnost pokračovat přes plotnu až na vrchol malého Ošarpance, popřípadě i další vrcholy v hřebeni.
Po uchystání batohů a proviantu na ráno jsme zalehli a dohodli se časnějším vstáváni do cesty.
Den třetí: konečně lezení.
V pátek nám Tatry ukázali svou přívětivou tvář sluncem a čerstvým větrem, dle domluvy jsme po vydatné snídani před půl osmou stoupali do Zlomiskové doliny. Ačkoliv byl terén přece jen náročnější, ostatně tudy nevede oficiální stezka, zvládli jsme nástup k cestě za dvě hodiny.
Složení družstev jsme nechali stejné, na prvním jsem lezl já, za mou Lukáš, v dalším družstvu lezl na prvním Pepa, takto jsme se rozdělili s ohledem na zkušenosti s taháním a zakládáním. Domluvili jsme se, že polezeme stejnou cestu za sebou a jištění nechá první dvojice ve stěně, aby je mohl Pepa jen cvaknout a Martin vybrat a na štandu si je předáme.
Na nástupu jsme nechali batohy i s cennostmi a bezcennostmi, vzal jsem si všechny friendy (13), sadu mosazných stoperů, pár expresek a množství smyc a karabin, zbytek jsme nechali dole, navázal jsem se a hurá vzhůru. Cesta byla překvapivě nelámavá a lezecky záživná (i když to byla jen III) prostor pro zakládání byl poměrně široký a friendy mi utěšeně ubývaly z poutek sedáku, jediný problém byl s členitostí terénu, díky čemuž mi spolu s friendy mizely i smyce. Ovšem cesta byla sporadicky ozdobena i novými borháky (pravda ne moc často), takže mi ani nepřišlo, když jsem nenašel první štand, ostatně měli být co 25 m a tak jsem měl ještě „druhý“ pokus. Nejkritičtější místo bylo pod druhým, i když pro nás prvním štandem. Z velké plošiny se odlézalo do mírně odkloněného komínku, ve kterém byly natlučeny ve dvaceticentimetrových intervalech tři skoby i já přidal friendy a stoper a po několika pokusech najít ideální rytmus, ruka noha, noha ruka jsem dolezl na štand. Nutno podotknout, že místo pro štand bylo asi to nejhorší v okruhu deseti metrů – stěží se tam dva lezci vyhnuli a my měli být čtyři! Nakonec jsme s Lukášem poodlezli o dva metry výše a tam se usídlili. Pepa s Martinem se k nám po chvíli připojili na původní štand. Nastala chvíle pro dokumentaci a předávku materiálu. Před námi byla zbývající délka a prostorná a krytá rampa, na které jsme mohli zvážit, zda pokračovat, nebo slanit. Pro případné pokračování se nabízely dvě možnosti, nicméně čas se krátil, pročež jsme na Martinovo přání učinili kompromis, vylezeme si pohlednou plotnu a vydáme se zpátky na chatu. Výstup plotnou byl skutečně hezký, i když poměrně snadný. Vynikající byly též možnosti pro zakládání, problém nastal v místě, kde se měl nacházet vynýtovaný štand. Ten nebyl! Prostor pro tvůrčí řešení sice nechyběl, zato matroš k němu ano. Po zdlouhavé domluvě v mezerách mezi silnými poryvy větru, a po marném hledání kýžených borháků, jsme se domluvili, že mě Lukáš spustí a já vyberu založené friendy. Horšící se povětrnostní podmínky, zejména silný vítr, nás přesvědčily, že je čas k návratu. Na tomto místě bych rád ocenil užitečnost závěsného pytlíku na oblečení, díky němuž jsme mohli čelit větru s hlavou vztyčenou. Při slaňování jsme si ještě odzkoušeli, co dělají naše lehoučká oddílová lana ve větru a po menší šmodrchanici jsme stanuli na místě, kde jsme nechali věci. Po revizi materiálu a svačině jsme se ponáhlali k chatě. Chmurnou připomínkou skutečnosti, že tu mají konečné slovo vždy hory, nám byl pohled na helikoptéru horské služby, která odnášela z přilehlého vrcholu bezvládnou postavu.
Po sestupu náročným terénem jsme o šesté hodině došli na chatu. Načasování bylo dokonalé, neboť po chvíli začalo vydatně pršet.
Závěr
Na závěr bych si dovolil citovat Pepův trefný výrok ze sobotního dopoledne, když jsme se chystali k odjezdu domů.: „Čtyři dny v Tatrách, jedna vylezená cesta a tři solidní večírky“. Pravda, toto lapidární shrnutí nevyznívá možná přiliš lichotivě, ale rozhodně bych neřekl, že naše první seznámení s „velkým“ lezením dopadlo nějak špatně. Koneckonců vrátili jsme se celí a spokojení!