Letní sezona je bezmála za námi a přišel čas na zachycení pomíjivých vzpomínek. Letos se členové Horalu vydali celkově 3 krát za lezením do letních Tater. V červnu – na Popradské pleso, v červenci – na Zelené pleso a konečně v září – do Galerie Ganku.

21.6. – 25.6.2017 Popradské pleso

Složení výpravy: Milica, Martin, Tomáš

Štít: Žabí koň 2300 m.n.m

Cesty: V- hrebeň III, Häberlainova cesta IV

Žabí koň nenabízí lezení ve vyšších obtížnostech, zato na vás na každém kroku dýchá historie začátků tatranského lezení. Häberlainova cesta vylezená 12.9.1905 je prvním výstupem na tento, v té době nedosažitelný štít a zároveň první vylezená „čtverka“ v Tatrách. Dnes v době 60ti metrových lan, jde o hodinový výstup o dvou délkách. „Čtverka“ je to pouze na prvních několika metrech, dnes odjištěných pomocí borháku a směrem nahoru se postupně stává lehčí až na stupeň II. Potkáte v ní štand na skobách z poválečného období.

Východný hrebeň je klasikou všech klasik. Vylezený poprvé 5.8.1907, nabízí výhledy do Mengusovské doliny i Doliny Rybiego Potoku s Morskiem Okem. Ne nadarmo je považována za jednu z nejhezčích, ne-li nejhezčí hřebenovku v Tatrách. Je nutno počítat s tím, že přelez probíhá ve frontě lezeckých družstev.

Dolina Rybiego Potoku S Morskiem Okem Ze Žabího Koně

nad Slaněním K Dolnému Koni, Po Kterém Již Postupuje Jedno Družstvo

Na Žabím koni byla zaznamenána první smrt horolezce při slaňování z vrcholu. Dnes slanění probíhá dílem z nýtovaných slaňáků, dílem z mnoha smyčkami obhozených skalních hrotů. I tak se nám pokaždé (slaňovali jsme 2x) lano sekalo a s obtížemi stahovalo.

Druhý den po Žabím koni, je věnován konsolidaci sil, čekání na konec lijáku, jenž je v průběhu dne několikrát přesouván a konečně výstupu po Tatranské Magistrále do Batizovské doliny. Zde jsou v hledáčku dvě cesty, jedna na Gerlach a druhá na Batizovský štít. Nakonec vítězí 2448 metrů vysoký „Batizák“, s osmidélkovou, mnohými doporučovanou cestou Kuttove platne (IV+/V-) (ve skutečnosti je jedna z délek za V, nicméně ta klíčová je V-). Po noci strávené v nouzovém bivaku v Batizovské dolině, půl hodiny pod nástupem do cesty ve výšce cca 2100 m.n.m., nastupujeme v 8:00 do stěny, abychom před osmou hodinou večerní stáli po mnoha slaněních z vrcholu zpět na zemi. Cesta vede v klíčových délkách plotnami a lezec si z ní odnese nejen radost z pohybu, ale i dostatečný pocit „vybátí“. Klíčový krok v polovině stěny probíhá na tření, po mělkých miskách bez rukou 6 metrů nad posledním jištěním. Ne nadarmo byl Kutta původem mimo jiné pískař.

Začátek cesty si zpestřujeme minutím vynýtovaného štandu a vylezením jakési varianty, ohlašované z dálky smyčkou na hrotu, ze které se následně vyklube její původní funkce prchačky. Po sestupu stojíme v 9:30 večer zpět u Batizovského plesa, prakticky bez vody následně doplněné v plesu. Na chatu u Popradského plesa přicházíme po nekonečném pochodu nočními Tatrami ve 2 hodiny ráno. Voda z plesa působí v lepším případě pálení na patře, v tom horším v břiše. Po vypití nočního baru trávíme zbytek noci spánkem v autě na parkovišti kdesi v tatranských lesích.

Při slanění tří délek z vrcholu Batizovského štítu, v horní polovině stěny, kolem 17té hodiny se míjíme s dvojici polských horolezců. Prvolezec i druholezec má zodpovědně svou sadu friendů, každý krok pečlivě konzultují přes vysílačky a na zádech každý nese batoh narvaný k prasknutí. Po dotazu zda hodlají bivakovat na vrcholu odpovídají, že určitě ne, že na to nejsou vybavení, ale že vědí, že do cesty nastoupili pozdě a nějak nestíhají. Cestou Batizovskou dolinou ještě dlouho sledujeme mihotající se světla čelovek v horních partiích stěny. Snad měli ve svých batozích peřiny.

Druhou noc na Popradském plese s námi pokoj sdílí turista, který svou polskou národnost marně skrývá za komunikací výhradně v anglickém jazyce. V noci přichází silná bouře s lijákem bičujícím parapet okna, na kterém si suší z předchozí túry zapocené pohorky. Mizí nad ránem, bez rozloučení a jako vzpomínka po něm zůstávají na umyvadle tři krvavé holuby.

Z výpravy si mimo vylezených cest odvážíme i ponaučení v podobě přednášky tatranského ochránce přírody, přednesené jako součást týdenního setkání členů ČHS, JAMES a dalších bratrských spolků „východního bloku“, shodou okolností pořádaného na Popradském plese v době našeho pobytu. Dle přednášejícího je pravým smyslem Tater poskytnutí útočiště populaci sviště, kterou jinak ohrožuje vše počínaje turistů a jejich pražských psů pohybujících se po značených stezkách, přes mimo stezky se potulující horolezce a skialpinisty spouštějící pro své obveselení laviny, až po rozvinutou leteckou dopravu Popradského letiště. Vše názorně dokládá fotografiemi pokutovaných nezákonně stanujících Čechů, proloženými fotkami ochranářů pročesávajících v rojnicích terén při mapování nor svišťů a tatranských stanových táborů ochránců přírody.

27.7. – 29.7.2017 Zelené pleso

Složení výpravy: Radovan, Martin, Michal Kuda, Tomáš

I přes ne zrovna ideální předpověď počasí, o den odložený odjezd, tradičně napínavé ustalování počtu členů a vozů a vědomi toho, že máme na chatě zajištěno ubytování pouze na jednu noc, vyrážíme brzy odpoledne přes Ostravu směr Zelené pleso. Napjatý časový harmonogram narušuje slovenským „štýlom“ vyznačená objížďka silnice Žilina-Strečno, kde 10ti km jízdu v nejistotě rozhřešuje až pod mostem sedící děda s velkým nápisem „Informacie“, který každému přijíždějícímu vozu trpělivě poradí se slovy „jedete špatně“. Na benzinové pumpě se doptáváme objížďky přes Těrchovou a pomalu se smiřujeme s nocí na parkovišti a zítřejším pochodem na chatu namísto lezení. Michal však dostává své pověsti pilota a jeho BMW výkonu stíhačky Messerschmitt a tak nakonec zastihujeme „dědka“ s parkováním za plotem ještě před usnutím a na chatu se dostáváme s 23.hodinou, což je vykoupeno jen lehce pozvednutým obočím paní chatárky.

Na pátek je hlášen jen půl den hezkého počasí a tak se na radu Martina vydáváme na dosud přehlížený, 2100 metrů vysoký štít Kozia Kopka, ležící v pokračování hřebene Žeruch. Radovan s Martinem nastupují do cesty J Pilier-Puškáš III, s vynýtovanými štandy a já s Michalem vybíráme méně mokrou variantu z možností Cez gilotínu (V,V+) a Kůtom (VI). „Gilotina“ nás však pouští pouze první délku, kde po odlezení části té druhé se staví do cesty kompletně promočený komín . Procvičuji slézání s postupným zakládáním pod sebou a po slanění první délky s přicházejícími mraky mizíme na chatu.

odlez Do Druhé Délky Gilotiny Pod Promáčený Komín

Kozia Kopka_michal V Červeném Jistí Tomáše V První Délce Cesty Cez Gilotínu

Radovan s Martinem volí stejnou taktiku, po délce otáčejí a tak za nedlouho začíná na povale společný „večírek“, doprovázený bubnováním deště, likvidací nadbytečných zásob jídla i alkoholu, vyvrcholený dvěma hodinami bezvědomí po společné konzumaci hrnku Tatranské kávy. Déšť má, dle 2 dny staré předpovědi vyvěšené na chatě, končit v průběhu odpoledne a potom již mohutně osychat. V podvečer nám však u piva v reštaurácii s výhledem na severní stěnu Malého Kežmaráku tuhnou úsměvy. Přichází další průtrž tak silná, že vysněnou a stále lehce uvažovanou Weberovku mění na odpadní potrubí záchodu s kontinuálním splachováním. Plánované brzké vstávání padá a ráno se i s ohledem na nemožnost ubytování další noc, dohadujeme co dál. Nakonec já s Michalem vyrážíme do jižní stěny Žeruch do x-krát přelezené, ale rychle osychající cesty Východná Žeruchova veža J pilierom (III,V), kterou za dvě hodiny se střídáním přebíháme. Dále nastupujeme na Kozi Kopku do cesty Kútom, která padá za hodinu i díky Michalově mohutném výkonu v druhé morálové délce. Povzbuzeni znovu nabíháme do vedlejší „Gilotiny“, která nás však vrací ve stejném, dosud neoschlém komíně. V podvečer na chatě, na nás čekají Radovan s Martinem po dokončení výstupu cestou J Pilier-Puškáš. V restauraci s napětím vyčkáváme „kam půjde hlavu složit“ abychom nakonec „zakotvili“ v zádveří chaty. Nedělní ráno, je i přes slunečné počasí ve znamení odjezdu.

Na Vrcholu Východnej Žeruchovej Veže. V Pozadí Lomnický Štít

14.7. – 16.9.2017 Galerie Ganku

Složení výpravy: Martin,Tomáš

Vysněná expedice, rok plánována jako vrchol sezony, do detailu probírána nad litry populárního vařeného nápoje s avizovanou účastí přesahující kapacitu stěny. V průběhu roku však poznamenána zádrhely ve formě neočekávaných rodinných návštěv, pracovního vytížení a náhlých zdravotních komplikací. I to je součást pověsti, kterou tato legendární stěna má. Dohledatelné články jsou plné superlativ o odlehlosti, která v Tatrách nemá obdoby, převislosti zadupávající příchozího do země a lesu mrtvých těl, přes který se ke stěně snad nelze ani proklestit. To jsou vše myšlenky, které provází odvážlivce, u něhož zvítězí touha nad pudem sebezáchovy.

S Martinem vyrážíme o den později proti plánu, předpověď počasí je jen „s mírnými výhradami“. Na cestu pod stěnu krásně, k večeru něco srážek, následně „mírný“ propad teplot, ale opět krásně. Ranní odjezd z Rýmařova je dle plánu zpožděn o 30 minut (8:30), jindy zanedbatelné. Cesta vede přes Zakopané a díky přímosti je proti běžné cestě do Tater o 50 km kratší. Zakopané je však rozkopané a tak je díky hledání objížďky délka i trvání cesty standardní.

Na parkoviště do Lysé Polany přijíždíme o půl třetí odpoledne, okamžitě k nám míří hubený muž. Podvědomě čekám, že nám sdělí něco ve smyslu, že cena za parkování je vyšší než je udáváno, parkoviště je nehlídané a v provozu jen třetí sobotu po úplňku. Přichází však překvapení, pán nám okamžitě nabízí parkování pod střechou, za plotem a za cenu standardního parkovného. Že jsme zde na víc dní a bílý Myšák by sám na prázdném parkovišti přes noc zbytečně budil pozornost. Jsem v šoku a zmítán nedůvěrou, ale parkujeme, balíme a ptáme se na nocleh na tábořišti v Bielovodské dolině, jestli tam pro nás bude místo. Pán se zamyslí a že si vzpomíná před rokem na jednoho člověka, který tam nocoval a že se po noci vrátil zpět. Děkujeme a vyrážíme, za chvíli za sebou slyšíme volání a vidíme pána jak za námi sprintuje. Že se ptal a že je třeba se ohlásit cestou na horárni u horára, který táborisko spravuje. Šok se jen prohlubuje. Cestou k horárni nacházíme dům obehnaný plotem a značkami se zákazem vstupu, neriskujeme a náš záměr ubytovat se na táborisku nehlásíme. O táborisku vím pouze z aktuálních www stránek, že je 3 hodiny cesty od parkoviště ve výšce 1300 m.n.m a cena za noc činí 75 Sk.

Jednoduchým propočtem se znalostí doby západu slunce tušíme, že nám tma šlape na paty a tak jdeme svižně, Bielovodská dolina si nic jiného ani nežádá, jde o otupující cestu lesem v údolí s občasnými průhledy na okolní štíty. Na táborisku jsme za 2 hodiny, je zcela prázdné, plošiny pro stany s neznámou možností kotvení stanu a přístřešek s ohništěm vydlážděn kameny postavenými na kant. Do tmy chybí necelé dvě hodiny a tak se rozhodujeme pokračovat dál k Těžkému plesu ve výšce 1611 m.n.m. a nebo lépe ke Zmrzlému plesu do výšky 1762 m.n.m. Chvíli hledáme cestu přes potok a nacházíme celkem zachovalou lávku. Na druhé straně potoka si připadám jak v cirkusu, 20 metrů před námi po stromě leze medvídě. Vidí nás a šplhá dolů, kde na zemi čeká o něco větší medvěd a hned vedle medvěd dospělé velikosti. Viditelně jsou překvapení a rozbíhají se do svahu lesem směrem od nás. Chvíli ještě sledujeme tři hnědé zadky míhající se podrostem.

300 výškových metrů k Těžkému plesu se mění v očistec, nekonečné zatáčky chvílemi po čtyřech vzrostlým pralesem, pochybnosti o správnosti směru, mžení a z kleče se vynořuje pleso z “ Dobrodružství v Zemi nikoho“. Čekám na Martina, před sebou další výšvih z vegetace do mrtvého moře kamení. Prší, cesta se ztrácí a tchořími tlapkami přichází šedivý soumrak. Brod přes potok spíše tuším a jako vzpomínku si odnáším pravou botu naplněnou vodou. Dlouze čelovkou svítím do šedi za sebou, po nekonečných chvílích Martin vrací světlem ujištění o svém setrvání na cestě. Šedivá hladina plesa bičovaná lijákem, sevřená hradbou balvanů. Marně mezi nimi bloudím a s čelovkou hledám kousek suchého místa. Zklamaně se vracím s nepořízenou, když narážím na otvor pod kamenem se suchým prostorem tak akorát pro mě s batohem.

tchořímy tlapkami přichází soumrak_výšvih mezi Těžkým a Zmrzlým plesem

S Martinem noc trávíme nejdříve v sedě, později, když spárami přestane prosakovat ustávající déšť, roztahujeme ležení. Při vstávání v pět hodin ráno Martin konstatuje noční vánici, která mu chvíli zasypávala obličej. Je jasno a poprvé vidíme stěnu. Zdá se být na dosah a průvodce píše o ¾ hodině cesty pod ní. Nejdříve procházíme mokrou, později zmrzlou travou a překonáváme skalní práh kompletně promočeným komínem, který pro jistotu jistíme. Nad ním pokračuje kamenné moře obřích balvanů, kde nacházíme dva prostorné bivaky. Pod stěnou stojíme po hodině a půl.

Chvíli přemýšlíme co dál. Nad námi se tyčí na pohled, na tatranské poměry ne příliš vysoká stěna (cca 240 m) s viditelnu horní hranou z níž visí rampouchy, které v pravidelných intervalech padají do kotle, ve kterém stojíme. Klasická cesta z roku 1911 s obtížností IV, kterou se chystáme vylézt je překvapivě poměrně suchá a tak po chvílích váhání do ní nastupujeme.

Skála zebe do rukou, terén je lehký (jen několik trojkových kroků) a rychle vymotávám 60 metrů lan s jedním postupovým jištěním. Dolézám ke hrotu obhozenému vybledlým odřezkem lana. Nad námi směr pokračuje vlhkým koutem, který po několika metrech uzavírá ledová glazura. Zkouším popolézt a vidím, že další krok by byl bez návratu. Dle průvodce terén výše těžkne a v cestě stojí obávaná Wanjurova stěnka, která zhatila první pokus o průstup stěnou. Případné vynucené slanění by znamenalo zanechání materiálu. Po chvíli váhání otáčíme. První slézá Martin, jištěn z postaveného štandu a cestou zakládá postupové jištění. Po něm slézám já a z pozice sestupujícího prvolezce jištění vybírám. Sestup trvá trojnásobek doby výstupu a dokonale při něm promrzám. Na cestu nám stěna ještě z horních partií posílá kámen a po chvíli stojíme pod převisem kryti z jejího dosahu.

K věcem v bivaku sestupujeme opět přes hodinu, další tři trvá cesta zpět na parkoviště. Cestou míjíme strom se stopami medvědích drápů, chvíli přemítám, zda nejsou záseky nastřílené z malorážky. Hubeného pána nacházíme debatujícího v obchodě s alkoholem, chvíli se na nás nedůvěřivě dívá a potom nám s naléhavým výrazem tváře sděluje, že kvůli našemu předčasnému návratu nám bude muset vrátit den předplaceného parkovného… Peníze mu necháváme a vyrážíme zpět setmělým Polskem, kde nám cestu zpestřuje křižovatka se synchronizovaným semaforem, buď oba směry červená nebo oba směry zelená. Od srážky s motorkou nás dělí pouhé centimetry.

Výprava na pohled neúspěšná přinesla mnohé zkušenosti. Cesta Pod Galerii Ganku je opravu dlouhá, kolem 6ti hodin z parkoviště a celý den z Rýmařova. Je dobré mít něco nachozeno či naběháno, jinak lezení „dochutí“ zakyselená stehna. Vylézt v ní cestu znamená optimálně tři dny hezkého počasí, první na přístup ke stěně a její osychání, druhý na lezení a sestup k bivaku a třetí na návrat do civilizace. Spát na tábořišti v Bielovodské dolině je nepraktické, pokud zrovna nehledáte družbu s dravou zvěří. I na Slovensku se ve službách najdou příjemní a vstřícní lidé.