Dibona Kante – Cima Grande di Lavaredo „Hotel Ten thousands stars“
Po měsících snění a příprav na výjezd za lezením do francouzského Chamonix finální lezecké družstvo, složené z našeho Senseie Petra, horského běžce a osvědčeného parťáka Vladimírka a mé maličkosti, změnilo plány a vydalo se 23. srpna do regionu Südtirol v severní Itálii, k vrcholům, jejichž fotografie zdobí stěny pokojů lezeckých pubescentů i zasloužilých skalních matadorů.
Kolem tří gigantických skalních zubů Tre Cime (Drei Zinnen) jsem v posledních letech několikrát mlsně obcházel s vědomím, že lezecky budu mít v této aréně světové špičky jen na několik málo cest a napoprvé jistě ne v legendárních severních stěnách. Jako přijatelná volba se jevila hrana mezi východní a severní stěnou 2 999 metrů vysoké Cimy Grande, pojmenovaná po Angelu Dibonovi, který ji jako první zdolal v roce 1909. Cesta dosahuje maxima obtížnosti stupně IV+ a díky jejímu směru lze místy se zatajeným dechem nahlížet do mytické převislé severní stěny. Cesta zdolává převýšení 500 m a nabízí 650 lezeckých metrů rozdělených do cca dvaceti lanových délek. Při chystání podkladů jsem z internetu stáhnul topa (detailní plánky výstupu) ze čtyř různých zdrojů. Již při zběžném prohlédnutí jsem však mezi nimi nacházel „drobné“ rozdíly, dle jednoho např. měla cesta až na vrchol pouze třináct délek. Mnohoznačnost podkladů měla později sehrát svou roli ve vývoji událostí.
Po dni ploužení se českými „silnicemi“ a přízemním letu po rakouských dálnicích se v podvečer bílé mitsubishi prodírá strmými serpentinami do výšky 2 300 m n. m. a parkuje poblíž chaty Auronzo. Zbytek dne je ve znamení neukojitelného fotografování, přebalování materiálu pro výstup a hledání klidného místa, kde ráno ulevit nervózním útrobám. Noc na parkovišti je krátká, zato plná hvězd táhnoucích oblohou zpoza skalních obrů povýšeně stojících nad námi.
Spánek je podivně nervózní, prvně přerušený k půlnoci skupinou Němců vyrážejících s předstihem a velkými batohy a nakonec budíkem ve 3:30, nemilosrdně ohlašujícím ráno. Při zastávce na Auronzu potkáváme několik lezeckých skupin, a tak, jak bývá zvykem, se vzájemně oťukáváme, kdo kam míří a kdo komu případně vyfoukne vytoužený směr. Zjišťujeme, že z dotazovaných se do Dibony nikdo nechystá, ale i tak rychle vyrážíme k nástupu cesty vzdálenému hodinu chůze.
Parkoviště je plné aut a předpověď počasí výtečná. V hlavě mám rok starý obrázek, kdy jsem v této cestě sledoval dalekohledem postup šesti družstev nad sebou, což v rozlámaném terénu Dolomit znamená neustálé nálety kamenů uvolněných horními družstvy. Po příchodu pod stěnu s úlevou zjišťujeme, že jsme zde opravdu první, a tak po chvíli hledání nástupu a ověšeni lezeckým harampádím vyrážíme do první délky. Je poměrně lehká, krátká a zakončená jasně viditelným štandem na skobách provázaných vybledlou smyčkou.
Druhá délka již začíná naznačovat charakter dalšího lezení. Obtížnost mírně narůstá a jištění se mi daří založit až po deseti odlezených metrech, směr postupu však odpovídá nejpodrobnějšímu topu z polského webu a je v délkách obtížnosti IV a výše naznačen jednou nebo dvěma skobami roztaženými na průměrně třiceti metrových lanových délkách na „dohled“ od sebe. Pouze několik klíčových kroků je jištěno skobou navíc. Skála je poměrně kompaktní, chudá na spáry, a tak je možností vlastního jištění málo. Po pár délkách si však hlava pomalu zvyká a postupujeme bez větších zádrhelů. Se Senseiem máme již nacvičený postup tříčlenného lanového družstva, pokud jsem já na prvním konci, tak třetího s námi dobírám jako prvního druholezce a vzápětí za ním vyráží Sensei, který ho díky své rychlosti brzy dohání a radami, případně jinými prostředky dostrká ke mně na štand. Tímto stylem lezeme ve třech rychlostí dvoučlenného družstva a nejednou stěnou jsme protáhli i výrazně slabšího spolulezce. V tomto případě jsme však všichni tři poměrně vyrovnaní a navíc Vladimírek díky své železné konstituci utáhne náklad hodný dvou himalájských nosičů nebo středně velké muly.
S přibývajícím světlem nám cestu zpestřuje štand na dvou skobách provázaných s dřevěným klínkem. S důvěrou cvakám jednu ze skob, abych ji vzápětí opatrně rukou tlačil zpět do spáry a zjistil, že celý systém funguje pouze jako celek. Suť pod stěnou se utěšeně vzdaluje a hranice slunce a stínu ve stěně nad námi se jásavě blíží s příslibem tepla prokřehlým prstům. Pod sebou vidíme dvojku, která nastupuje do cesty hodinu a půl za námi. Jsme rychlí, a tak se těšíme, až je na vrcholu potkáme. O to je větší překvapení, když se po dvou hodinách první z lezců připíná k nám na štand. Několik délek je máme v těsném závěsu a na polici vyznačujícím v topu možný konec lezení po hraně se všichni slézáme dohromady. Délku pod policí volím ne zcela správný směr a po 40 metrech stavím štand „na vlastním“.
Slunce svítí na celou oblohu, Sensei ultrazoomem fotí turisty srkající kávu na terase chaty Drei Zinnen, obzor se bělá vrcholy rakouského pohoří Hohe Tauern a topo slibuje již jen jednu délku po hraně, pak traverz po široké polici do Normální cesty a tou třemi délkami lehkého lezení na vrchol Cimy Grande. Blaženými pohledy zíráme do objektivů.
Dolezáme na polici a chvíli za námi i dvojice složená ze spíše staršího Itala a spíše mladší Italky. Naše angličtina si s tou jejich příliš nerozumí, shodujeme se pouze na tom, že my dojdeme pohodlnou rampou k Normální cestě na vrchol a oni budou pokračovat posledními délkami Dibony, které již v průvodcích nejsou pro rozlámanost k dokončení výstupu doporučovány. Velmi se divíme jejich odvaze. Rampa je široká, proto navrhuji sólový pochod bez navázání, jsem však přehlasován, a tak postupujeme v lanovém družstvu s průběžným zakládáním a štandy.
Po 60 metrech se objevuje překážka ve formě skalního výběžku zasahujícího do rampy tak, že je nutno jej několika kroky nad stovkami metrů východní stěny oblézt. Kolegy s batohy upřímně lituji a pro případ zakolísání zřizuji řádný štand. Oblohou připlula skupinka mraků a na skálu dopadla série kapek.
Rampa se proti předpokladu zužuje na sutí pokrytý chodníček, v duchu oceňuji prozíravost názoru zůstat navázáni. Jako první se dostávám za hranu mezi východní a jižní stěnou, to, co vidím, mě posílá do kolen, rampa je přerušena stěnou, která se tyčí dalších více jak sto metrů nade mnou a padá stovky metrů pode mě. Stojím sám na skalním parapetu šířky chodidla, za sebou vymotáno 60 metrů lan, ukotvených na druhém konci do štandu. Jištění v lepším případě zajistí monumentální kyvadlový pád stěnou s otočkou kolem skalní hrany. Marně volám o zpětné dobírání lan, vítr slova nemilosrdně odnáší. Musím zpět, volná lana ve smyčkách házím kolem krku a se zatajeným dechem se vracím mezi živé.
Teď víme, že něco nesedí a že nás to zjištění stálo hodinu drahocenného času, další hodinu ztrácíme při zpětném traverzu rampou .
Do tmy chybí čtyři hodiny, nad námi dle průvodce čtyři nejisté délky a hledání sestupové cesty. Slanění je vzhledem ke stavu štandů možné pouze za cenu postupného zanechání většiny drahocenného materiálu. Jak to v horách bývá, cesta dolů vede pouze přes vrchol. Pouštíme se do délek nad rampou, naštěstí skála není o moc víc rozlámaná a cestou nacházíme skoby i zřízené štandy. Hlava však hlásí, že dnes už bylo příliš mnoho metrů odlezeno s minimálním jištěním, a začíná pomalu protestovat. Tělo stále cítí převahu nad skálou, hlava ho však pouští jen s velkou nevolí. Jeden z posledních štandů je na hraně severní stěny. Všichni tři stojíme na úzké polici, jištěni nejistými skobami bázlivě hledíme na půl kilometru volného prostoru pod sebou. Topo konečně hlásí poslední délku, 40 metrů doprava šikmo spárou. Na jejím konci dle knižního průvodce vrchol, dle polského topa skromněji „przedwierzcholek“.
Stojíme na posledním štandu cesty. Místo vrcholového kříže na nás temně šedou tváří zírá stěna zapíchnutá do mraků. Začíná silně pršet. Kdesi nad sebou slyšíme hrom. Vydávám se tam, kde tušíme vrchol. Po 40 metrech přichází krupobití, nutí mě zastavit, vytáhnout pláštěnku a zřídit štand na dvou pochybných mikrofriendech. Hodinu stojím sám, s kolegy spojen dvojicí mokrých lan mizících za skalní hranou. Pod sebou vidím vrcholek sousední 2 857 metrů vysoké Cimy Piccola. Čas krátí marné hledání stabilnější pozice, sledování rostoucí hromady krup na hromadě dobraných lan a proud modliteb poskládaných ze všech koutů paměti.
Obzor zdobí duha. Přilehlé údolí zalívá slunce. Konečně i Cima se dokáže vymanit ze zajetí mraků. Napnutá lana povolují, dobírám a po chvíli vidím tváře kolegů. Počítáme škody, Petrova bunda do pasu ochránila trup, kalhoty a nohy v lezečkách je možné ždímat. Vladimírek má pláštěnku do pasu nekryjící rukávy. I péřové bundy v batozích dostaly svou dávku vody. Scénu dokresluje teplota mírně atakující plusové hodnoty. Není čas na rozjímání, mokrý vápenec schne před očima. Odlézám dalších 20 metrů a stojím na pohodlné, široké rampě. Po dobrání se po ní vydáváme, nejdříve navázáni, což Vladimírkovi šetří pád do strže, když ušlápne kámen, po kterém jsme s Petrem před chvílí přešli . Později se odvazujeme a pohodlnou cestou traverzujeme jižní stěnu pod vrcholem. Budík hlásí poslední půlhodinu světla. Sestupovou cestu spíše tipujeme. Smráká se, šeď skály splývá se šedí oblohy. Poprvé všichni vyslovujeme to, na co jsme celý den s obavou mysleli. Bivak.
Na ochozu v závětří, ve stěně přivrácené k sousední Cime Ovest, nacházíme skalní dutinu obeskládanou do půl metru výšky kamennou zídkou. Plochu 2 x 1,2 m vystýláme lany, studené nohy balíme do alufolií a zasouváme do batohů, mokré ponožky pod bundu na břicho. Mokré vrstvy oblečení nahoru na péřové bundy a celí se soukáme do bivakovacích pytlů.
Vzpomínám na vše, co jsem o nouzových bivacích četl, noc prosezená zády k sobě, krácená jídlem a vyprávěním historek. Uléhám, v místě ledvin kousek karimatky, pod zády lezečky a pod hlavou helmu. Po chvíli všichni spíme. Ráno si sdělujeme zážitky, několikrát protažené nohy zasažené křečí, jedna toaletní vycházka po ochozu a myší snědená půlka energetické tyčinky. Fotíme chatu i parkoviště. Fotíme vyhlídku Drei Zinnen v údolí, na které nám urputný výběrčí parkovného nedovolil zastavit.
Knižní průvodce dává jen mlhavou představu o počátku sestupové cesty, každý má svého kandidáta a nemůžeme se shodnout. Po rampě zpět traverzujeme jižní stěnou. Zpoza hrany skály se vynořuje postava, za sebou dobírá lano a s ním další příchozí. Horští vůdci vyvádějí klienty Normální cestou na vrchol Cimy Grande. Podsaditý chlapík s kulatou tváří a širokým úsměvem se ptá, zda jsme zde přespali. Po přitakání se zubí se slovy: „Hotel Ten thousands stars.“
Čekáme, až průvod vůdců uvolní cestu, a hledáme slaňovací kruhy. Zvyklí z Tater poctivě slaňujeme na dvou svázaných 60 metrových lanech. Po několika délkách slanění však zjišťujeme, že vůdci nosí pouze jednoduché 60metrové lano a slaňovací kruhy mají rozmístěny do 30 metrů. Nekonečným přemotáváním dlouhých lan ztrácíme spoustu času. Po třech slaněních vidíme první klienty spouštěné přes kruhy cestou z vrcholu. Ochotný vůdce nám potvrzuje vzdálenosti slanění a ukazuje směr následného slézání. Cestu dolů potkáváme chlapíka, který se evidentně vydal sám nahoru za skupinou klientů bez lana a nejištěn a teď marně hledá cestu zpět. Považuje mě za jednoho z vůdců a doptává se směru cesty. V sestupu jsme velmi pomalí, v jednom místě nás vůdci i s klienty předbíhají, mizí kdesi za hranou skály a po 30 minutách je vidíme dole v zástupu pochodovat sutí. Pod námi je stále několik slanění a 100metrový skalní práh, přes který neznáme cestu. Ještě jednou potkáváme chlapíka, něco nesouvislého pronese a definitivně mizí za skálou, na rozdíl od nás však zná první délky „Normálky“. Vydáváme se cestou traverzující stěnu. Sensei nachází slaňák, dvakrát 30 metrů dolů převislou stěnou, pak dalších 50 metrů a po dni a půl přistáváme na zemi. Je po poledni a Cimy se halí do mraků.
Telefonáty, nezbytné pivo a několik chodů jídla, krátký spánek na sedadle vozu a cesta za dalším cílem. Sedlo Falzarego, bojiště 1. světové války a výběr z půlkilometrových stěn. Po zralé úvaze si s Vladimírkem vybíráme pouze šestidélkovou cestu na 2 477 metrů vysoký Hexenstein, Petr lezení vynechává. Ráno si přispíme a na nástupu zjišťujeme, že cesta je opravdu populární. Nad sebou vidíme čtyři družstva, z toho dvě klasických „tragédů“. Volíme vyčkávací taktiku a poslednímu družstvu dáváme dvouhodinový náskok. Stejně ovšem neuvažuje postarší pár německých lezců, už na první pohled saských pískařů. Vyráží za námi po odlezení první délky a už od té druhé Vladimírkovi se slovy: „It‘s oukej, oukej,“ soustavně „pomáhají“ rozebírat štandy. Po čtyřech délkách, hnáni německými důchodci, dolézáme družstvo nad námi a opět stojíme ve frontě na poslední metry skály. Na vrcholu stojí značně znuděný Petr se slovy, že to už chtěl vzdát a jít fotit na jiný štít.
Po sestupu odpolední konsolidace sil, přebalování a skok po hlavě do vozu s prvními kapkami lijáku. Noční cesta domů. Tomáš Neset, TJ Horal Rýmařov z.s.
Galerie
