Po pár letech jsme se opět rozhodli ohřát v této nekončící zimě a vyrazili na již nám známou lezeckou oblast San Vito lo Capo, která se nachází v severozápadním výběžku Sicílie. Jako ubytování opět bez váhání vyhrál „kemp“ El Bahira. Což je oáza pohody uprostřed několikakilometrového pásu skal lemující moře. Vyhrál z jasných důvodů- blízkost skal, perfektního zázemí skýtající od obchůdku přes bazén, vybavenou kuchyň, odpočinkové místa ve stínu a mnoho dalších…

Letos bylo složení vyrovnané 3 pánové a tři dámy. Víťa 1, Víťa 2, Peťa, Lucka, Alča a já. Jako každý rok to začalo lehkou nervózou v podobě nadlimitní váhy mého zavazadla, ale mladá Slovenka to s úsměvem přešla a poslala krosnu do útrob letištních prostor ( na rozdíl od nekompromisního Itala cestou zpět). K letu vám nic nepovím, jako každý let -prospal jsem ho…
Po příletu nám hned vlepil facku do tváře teplý vítr , takže než jsme se nadáli už jsme všichni seděli před letištěm v transit-taxíku, který nás za necelou hodinu dopravil až do kempu. Oproti minulým návštěvám jsme se tak rozhodli kvůli nepatrně dražší ceně a výrazně menší časové náročnosti. V kempu jsme se hned „ubytovali“ a někteří šli i rovnou na pár cest..

Místní vápenec je velice rozmanitý. Od šedého vroubkovaného, kapsovitého, přes bílý dírkovatý, oranžový s odštěpy a všelijaké jejich kombinace i v rámci jednotlivých cest. Celá oblast je mladá. Začaly se zde tvořit cesty až roku 2004, takže nic oklouzaného, ba naopak, někdy až příliš ostré. Taky tato oblast stále roste. Od poslední návštěvy v roce 2014 přibylo několik nových sektorů, takže další stovky cest. Nyní jich prý je kolem 1100. Všechny od 1 minuty po 20 minut dostupné od stanu procházkou kolem moře.

Letošní výjezd byl od těch minulých rozdílný v tom, že teplota stoupala na lezení až příliš vysoko, takže se po pár dnech vstávalo dřív a hledali jsme sektory se stínem. Přes poledne, se konal oběd, siesta, koupání a návrat k lezení probíhal až ve večerních hodinách. A kdo měl málo přesunul se do sektoru nad kemp. kde je téměř 40 cest nasvícených halogeny a je tedy možnost lézt až pozdě do noci.
Dny plynuly, metry přibývaly rovnoměrně s únavou a odřeninami a přisel čas na restday, někdo šel do města, někdo k majáku, někdo na vyhlídkovou horu Monte Monaco, každému dle chuti. Jen jedno to mělo společné, nikdo po restday nebyl odpočinutý.. Další dny jsme všichni lezli dle svých sil a chuti. Lezení bylo doplňováno plaváním v bazénu, skotačením v moří, družbou u večerního vaření atd.
No a než jsme se nadáli 10 dní bylo pryč. Jsme doma a lidi zase škrábou okna u aut….
Mara

Více fotek ve fotogalerii

V březnu do tepla – lezecký ráj v Turecku 10.3.-18.3.2017

Do Turecka opékat bůček? Tak to je stereotyp, který je s Tureckem svázaný. A přitom tato země nabízí luxusní, nové, výborně zajištěné a davy neobjevené lezecké oblasti vhodné i do měsíců, které u nás nejsou zrovna lezeckým ternem.

V březnu jsme se na 9 dní vydali do lezecké oblasti Geyikbayiri. Geyikbayiri je mladá vápencová oblast ležící nedaleko letoviska Antálie, je zde kolem 1.000 sportovních cest do 40m délky, nové cesty každoročně přibývají a najdete zde naprosto vše od položených, přes kolmé až po stropy jeskyní. Lezení po tufách, kapsách i rajbasech, vše co vás jen napadne. Cesty jsou výborně ojdištěné a pro celou oblast je vytvořen speciální průvodce, který se dá v lezeckých kempech pod oblastí zakoupit.

na lezení stačí jednoduché lano, dostatečné množství presek, slaňovátko a nějaká karabina. Friendy, vklíněnce a smyčky jsou zbytečné 🙂

Pro ubytování jsme zvolili kemp Josito (http://josito.de/) ležící 10 minut od největšího pásu skal. V okolí jsou i další kempy, ale dobrá zkušenost z poslední návštěvy hrála při výběru roli, a proto jsme zavítali sem. V kempu je možnost ubytování jak ve vlastních stanech, tak v zapůjčených stanech. K dispozici jsou karavany, bungalovy (s toaletou a sprchou i bez), či ubytování „v budově“ v pokojích. V kempu jsou sprchy s teplou vodou i toalety, dokonce je zde veřejná kuchyňka s nádobím, které si tedy nemusíte balit. Nás chatka se sprchou a toaletou vyšla na  cca 30 euro/noc. Dále je možné si zde za 10 euro zapůjčit na celý pobyt obrovskou plynovou bombu s vařičem, která se hodí a nemusíte nic shánět. V kempu je i centrální stavbička, kde je „recepce“, pěkné posezení a možnost domluvit si večeře, objednat snídaně, pizzu, posedět s pivem atd. Kemp vlastní Němci, vše se dá domluvit předem přes e-mail včetně transferu z letiště/na letiště, bohužel autobusová linka tu moc často nejezdí. Na jméno nám byl založen účet a všechno, včetně průvodce jsme zaplatili na konci pobytu.

V kempu narazíte na desítky národností, od Turků přes Němce, Nory, týpka z Peru… a první den i Čechy, je to takové multikulti středisko. V kempu je možné dokoupit i základní potraviny (chléb, sýr, těstoviny..) a také zapůjčení auta, což se nám ale nezadařilo, protože neustále byly auta obsazené, tak jsme místo ježdění po okolí museli lézt 🙂

Doprava na místo je prostá – letecky do Istanbulu (my letěli z Vídně), poté do Antalye a z tama si zařídit odvoz do kempu. Protože jsme zvolili Turkish Airlines, nemuseli jsme se ani hlídat v limitech zavazadel (velké 30 kg) a nemuseli jsme ani na mezipřistání batohy překládat. Výhodou bylo dobré občerstvení v krátkém letu a oběd v dlouhém letu, včetně pití, nevýhodou to, že nám poslali batohy jiným letem a my na ně čekali až do chvíle, kdy už se pás dotočil a batohy nikde, protože už dávno byly vyloděné jinde.. Nicméně jsme se v 11 večer dostavili do kempu, mohli se ubytovat a padnout po dlouhém dni do peřin.

Zábavné historky o tom, jak nás paní u přepážky „nemá na letu“ a striptýzech u detektorů zná asi každý ze svých cest letadlem. Nehledě na to, že lano s námi cestovalo jako příruční zavazadlo a představa, že nám přes kontrolu neprojde (co kdybychom se rozhodli oběsit kapitána, že?), tak by bylo asi rychle po lezení…

První den pršelo, nicméně na zkoumání průvodce, okolí, možností kempu a lezeckých oblastí to bylo akorát. Druhý den jsme vyrazili na seznámení se zdejší klasou (průvodčík ji uvádí v UIAA i francouzské stupnici). Začali jsme hrdinně na čtverečkách, naštěstí to šlo a do večera jsme se posunuli na šestečky 😀 Další dny probíhaly lezecky velmi podobně, zkoušeli jsme různé oblasti, někdy jsme nalezli i do převisů, chodili jsme se podívat na vzdálenější oblasti, zkoušeli jsme položené cesty i ty hodně nepříjemné olezené hned za kempem, utíkali před psy, posedávali mezi pasoucími se kozami… Zpestřením nám byly dvě večerní návštěvy blízké rybárny, kde jsme si dali jednou pstruha a jednou kuřecí křídla a pstruha. Za výborné peníze se tu dá opravdu parádně najíst a je to kousíček od kempu. Zklamáním byly místní trhy. Ač jsme se opakovaně vydali pěšky na nákupy, nikdy nebyl z trhovců nikdo přítomen a nepodařilo se nám koupit ani jediný pomeranč! Holt ještě nebyla sezóna 🙂  Ačkoli je tato oblast docela tradiční, nejsou zde tolerovány žádné výkřiky „evropské“ módy a domorodci jsou sví, podařilo se nám opravdu bezvadně stopnout hned první auto mířící od kempu dolů do města. Tří panové vracející se rozhrkanou dacií z práce se zmáčkli a brzdy mohly z kopce kvílet o sto šest pod naší váhou navíc… Každopádně nám ušetřili asi hodinku cesty a vyložili nás až u obchůdku, kde jsme sehnali vše, co jsme potřebovali! Zpátky se stopování tolik nedařilo, ale nakonec se našel ochotný pán s passatem, který nás dovezl skoro do kempu! Díky za tuto vstřícnost, jinak bychom půl dne šlapali napřed z kopce a pak s plným batohem do kopce…

Několik dní jsme lezli pouze v tričku a dívali se na zasněžené vrcholky nad kempem, nakonec jsme se dostali až k obtížnosti 9-, která byla i dokončeným maximem celého tohoto výletu… A jak se čas krátil, nezbývalo než sbalit věci a chystat se na návrat. Cesta letadlem s vypasenou paní, která vypadala že má hodně na kahánku, stejně jako přísné letištní kontroly, pivo za 120 Kč, půlhodinová fronta na kontrolu pasů a nekonečné čekání na batohy už byly jen střípky z cesty domů.

Pokud se chcete vydat někam, kde je skála ještě ostrá a nešlapou si davy po hlavách, Geyikbayiri a okolní oblasti jsou tím pravým místem. Lezecky je nejvhodnější na podzim a na jaře, protože letní teploty jsou tu vražedné. Když se vám podaří půjčit auto, můžete vyrazit na lezení na Olmypos, na koupačku k moři i na výlet lodí! Moderní pojetí zdejších cest je vhodné pro začátečníky i pokročilé, dostatečné jištění a široké spektrum obtížnosti uspokojí všechny.

Věřím, že se sem ještě někdy vrátíme a užijeme si stejně pohodovou dovolenou, lezení, turistiku i večery v hospůdce jako letos!

Niki

Hohe Wand – aneb hromadný přesun z Hollentalu…

Na etapy razíme na Hohe Wand – přece jen půlka dubna není vhodná pro stinná údolí, a tak je tato jižní oblast jasnou volbou. První čtverka vyráží již ve čtvrtek odpoledne, večerní SMSky zní nadějně – v kempu narváno, no paráda… My přijíždíme v pátek dopoledne, auto ubytujeme docela rychle a stan vmáčkenem vedle sprchy a kanálu tam, kde již stojí stany ostatních z naší grupy. Rychlý průzkum kempu dává jasnou statistiku – Češi a Maďaři přesídlili z Kaiserbrunnu pod Hohe Wand, zbytečného místa tu není a čeština zní ze všech stran, to prostě chceš!

Mara, Alča, Víťa a Tomáš ještě před naším příjezdem vyrazili na pěkně přejištěnou a dojištěnou Neuer Innerkoflersteig, která v původní verzi zajištění budí spíše obavy, podle nového topo je ale výborně dojištěna. My vyrážíme na Traummosaik.

Nástup pod cestu nacházíme velmi rychle, začíná zde i pěkný vyskobovaný komín 4- přecházející do ubíhajícího hliněného záhonu, kde trochu nerozumíme nákresu a hledáme začátek cesty. Nakonec jednu ze dvou cest zvolíme a později zjistíme, že i správně. První délka za 6+ nás vrací na zem – to si snad dělají srandu? Vůbec se nedivíme první utíkačce v druhém nýtu a další ve čtvrtém, tohle je opravdu „čistá radost z lezení“ a za 6+? …  Další průběh délky je podobný, cesty se pletou jedna přes druhou, odlez od jištění se prodlužují, no fór na začátek dne se vším všady. I na druhém jsem měla chuť se rovnou odříznout a ušetřit si další utrpení. Na štandu se křižujeme, pokračovat máme 8- traverz doleva, no ty kráso…  20 minut stepování na místě, zoufalé pohledy k metr a půl vzdálenému štandu, pak odhodlaný krok a šup, už se houpu na šňůrce… A pak ještě párkrát… Když se vyhrabu nad ono místo, přichází různé pasáže neméně vypečeného lezení, ve zkratce jedna velká dřina v jedné velké křeči, zůstávají jenom zoufalé šmouhy od lezeček, které se ne a ne někde chytit a sprostá slova letící s větrem v dál…

Už vidím štand, leč je zbytečné se radovat, poslední nástraha délky je ještě před ním, cvakám strom a vztekám se, co to k**** je? To snad nemohl nikdo vymyslet, borec na konec bez chytů, sjíždějící oblé hrany balvanu na kterém mi finálně dochází síly a plazím se ke štandu, kde se zajistím a chvíli se vzpamatovávám… Po nějaké době přilézá Šimon se stejně „nadšeným“ výrazem jako byl ten můj. To ještě neví jak to vypadá dál (já hned po dolezu udělala tu chybu a podívala se…), ale když to zjistí a nahodí adekvátní obličej.. Jsem ráda, že to nad námi není moje délka 😛 Hodinu stojíme na pohodlném štandu, povídáme si, díváme se nad sebe i pod sebe, občas i na sebe, na slaňák hned vedle našeho jištění… Hmmm, začíná být jasné, že nahoru se nikdo z nás nechystá… A tak zamíříme dolů, ne že by to slaňování, kdy ani nemáte šanci trefit další slaňák, protože je kdesi za rohem, bylo příjemnější, ale aspoň je dolů….

Po nějaké hodince sedíme pod nástupem. Cesta nás stála do svých 3/5 hodně sil a tři utíkačky.. To není tak zlé 😀 Díky tomu jsme v kempu brzy, dáváme si teplou sprchu, do libosti okupujeme záchody a užíváme si posezení než přichází druhá část skupinky. Těm se, až na konflikt s Maďary na štandu, dařilo lépe, cestu zdolali bez obtíží a ještě pak zařádili na sportovkách v sektoru Milak klettergarten.

Večer předvedeme kuchařské umění (v našem případě lečo z konzervy a polívka z pytlíku), posedíme, pěkně pokecáme a táhneme nabírat síly, zatímco někteří teprve přijíždějí a snaží se někde postavit stan…

Noc v mém podání trvala asi tak do jedné hodiny, protože pak přišla totální kosa, péřovka do spacáku a modlení se ať neumrznu. Že jsem naživu mě přesvědčila hlasitá maďarština, kdy si jeden účastník konverzace v šest ráno sedl k našim stanům a druhý seděl o 10m dál a usilovně po sobě hulákali, aby si – zatímco ostatní (tou dobou už dávno ne) spí, popovídali.

Ráno proběhla standardní fronta na záchody (jeden dámský na celý kemp obsazený z cca 50% ženami) samozřejmě nestačil a i pánové měli pořadníček… Plány na den se ještě upřesňovaly, Mara s Alčou vyrazili na Duettsteig, Víťa s Tomem na Betty (1. část z vícedélky Betty a Paul) a na další první délky cest v okolí Osterhasi apod., kde podle odpoledního vyjádření vše probíhalo v relativním klidu a pohodě 🙂

My jsme vyrazili na sportovky do Bienengarten, kde jsme „podráždili“ 3 3/4 cesty a opět zanechali v nýtu jednu utíkačku 🙂 Den byl poměrně chladný a kroužící policejní vrtulník už druhý den nedodával úplného klidu 🙂

Takže jako standardně první přicházíme do kempu, dáme sprchu, začneme vařit, řešit „ubytovací poplatky“, ať to nenecháváme na zítra, listujeme průvodčíky, sledujeme lezoucí lidi na skále.. Ale zima je protivná… Odpoledne dorazí opět celá čtverka a pokračujeme hrůznými historkami a zážitky z proběhlého dne:-)

V noci (ač Norové, Meteoblue a další říkali něco jiného!) začíná pršet, chvílemi i spíš kropit… Ráno je v kempu ticho, dokud se neprobudí uřvaní Maďaráči, o půl páté mám celý vytápěný záchod pro sebe a náležitě si to užívám 🙂 Je jasné, že z lezení nic nebude, skála je mokrá, stále poprchává a navíc je parádní kosa… Zalézáme do spacáku a opět vylézáme až o pár hodin později. Ranní rada rozhodla – Šimon, Víťa a já rovnou dopoledne odjíždíme, Mara, Alča a Tom zajedou ještě na Medvědí soutěsku, nicméně s lezením je utrum…

I přes lehkou nepřízeň počasí a těžkou nepřízeň nabitého kempu to byla výborná akce plná nových zážitků, rozličného lezení a hlavně pěkného startu do „rakouských výjezdů“

Niki